Jan Kvíz bere do rukou projevy autenticity ukryté uprostřed bezduchosti a „zabíjení času“. Artefakty vytažené odněkud z nedávné historie nás nejdříve rozveselí svou samozřejmou blbostí, pak ale dojmou stopami naivní a tedy upřímné lidskosti. Ať už jde o bizarní youtuberské introspekce a povídání o životě a lásce Emmy Smetany, nebo o televizní pořady, určené k zabavení znuděných a zároveň přetížených maminek na mateřské dovolené, trochu se předem počítá, že vstupujeme do prostředí, kde je jaksi snížená laťka rozumnosti a ctižádosti. Jan Kvíz z těchto skoro odpadních materiálů ale dokáže vybrat neredukovatelné a nerozložitelné moduly a staví z nich pevné konstrukce a pravdivá vyprávění. V instalaci pro galerii se spolu s Janem obrátíme do dětství, času, kdy si můžeme stavět modely ze stavebnic a jen tak si všemožně hrát, přesto však mezitím prožijeme neopakovatelný příběh.