Anna Janovská na svých procházkách nachází prázdné lastury říčních škeblí, záhadně tvarované kusy dřeva, nebo jen zvláštní světelné situace. Tyto formy jsou pro ni katalyzátorem svátečních okamžiků, vytržením z normálnosti dní a tvůrčí potravou.
Na procházky se vydává ke slepým ramenům Labe a ten samý den se vrací. Své nálezy si totiž nenechává pro sebe a přináší je do světa lidí, aby i oni mohli žasnout, ještě než perleť lastur vyschne a ztratí plný lesk.
V čase mezi těmito malými svátky usedá k improvizovaným osnovám a útkům a nitěmi a lanky se vydává osnovou tam a zpět, jen málokdy ale stejnou cestou. To, co vzniká, může být pevné jako tkanivo, ale čára se nikdy zcela nerozpustí v ploše. Můžeme si proto vychutnat nečekané křížení, uzly, nebo narazit na předměty a cesty úplně odjinud.
Svátky jsou každý rok ve stejnou dobu, ale nikdy nejsou zcela stejné. Někteří lidé se z toho radují.